REPORT
Report: Hooverphonic v Roxy
PřátelĂ© Ĺ™eknu vám jedno… KdyĹľ by se tu pánovĂ© ze Swayzak zdrĹľeli na dovolenĂ©, byl bych ochoten zaplatit jim lĂstky a pozvat je ve stĹ™edu do klubu Roxy. To co se tam dÄ›lo, posunulo termĂn Ĺľivá muzika ještÄ› o maliÄŤko dál. ŽádnĂ© kroucenĂ ÄŤudlĂky, žádnĂ© syntetickĂ© cvrlikánĂ, pouze devÄ›t muzikantĹŻ, kteřà se nepĹ™ekĹ™ikujĂ, ale dokážà spolu komunikovat a umĂchat postupnÄ› lĂ©ÄŤivĂ˝ balzám na duši, kdyĹľ k nám zima dorazila tak náhle a bez varovánĂ…
StejnÄ› je to na tom svÄ›tÄ› zajĂmavÄ› zaĹ™Ăzeno… NÄ›koho si oblĂbĂte, těšĂte se, Ĺľe se s nĂm koneÄŤnÄ› setkáte tvářà v tvář a kdyĹľ dotyÄŤnĂ˝ ÄŤlovÄ›k koneÄŤnÄ› dorazĂ, pÄ›knÄ› vás zklame. Naopak ten, kterĂ˝ vás pĹ™ekvapit nemĹŻĹľe, protoĹľe ho uĹľ dĹŻvÄ›rnÄ› znáte, ještÄ› vĂce pĹ™edÄŤĂ vaše oÄŤekávánĂ. Nechápete? Tak pÄ›knÄ› pomaliÄŤku… MinulĂ˝ pátek k nám pĹ™ijeli Swayzak, na kterĂ© jsem ÄŤekal dlouhĂ˝ch šest let, kdy mÄ› jejich album Snowboarding In Argentina pÄ›knÄ› chytlo za ušiska. Ovšem, kdyĹľ by Swayzak vĹŻbec nepĹ™ijeli, ono by se takĂ© nic nestalo. Takhle jsem si jen na super zvuku vychutnal osmdesát minut jejich sympatickĂ© muziky vestoje. :) NavĂc sestava nebyla kompletnĂ a tak jsem je mohl zaĹ™adit do škatulky všech tÄ›ch podivnĂ˝ch vystoupenĂ, která letos u nás probÄ›hla a kdy se pod jakousi ochrannou známkou hemĹľili zcela neurÄŤitĂ protagonistĂ©.
BelgickĂ© Hooverphonic, respektive tehdy ještÄ› jako Hoover, jsem objevil zhruba ve stejnĂ© dobÄ› jako Swayzak dĂky jejich neskuteÄŤnÄ› pohádkovĂ© a pĹ™itom propracovanĂ© desce A New Stereophonic Sound Spectacular. V jednotlivĂ˝ch stopách se dÄ›ly vÄ›ci opravdu neuvěřitelnĂ© a hlas zpÄ›vaÄŤky Liesje Sadonius tak nádhernÄ› hladil… Pak se ovšem ve studiu narodila deska druhá a ejhle! Milá Liesje byla tatam a ÄŤlovÄ›k si musel pomalu zvykat na hlas novĂ˝, na hlas odlišnĂ˝ a já jsem tĂ© Geike pĹ™icházel na chuĹĄ opravdu pomalu, protoĹľe jsem bohuĹľel (jak uĹľ to tak bĂ˝vá) srovnával. KdyĹľ kapela koncem roku 2000 poprvĂ© dorazila k nám do ÄŚeskĂ© republiky, neváhal jsem s návštÄ›vou ani vteĹ™inku. Byl to pĹ™ĂjemnĂ˝ koncert, zaznÄ›ly i pĹ™ezpĂvanĂ© skladby z debutu a ÄŤlovÄ›k mohl srovnávat ještÄ› o maliÄŤko vĂc. NÄ›jak jsem tu muziku tehdy jen strávil a utĂkal domĹŻ na kutÄ›. O dva roky pozdÄ›ji uĹľ jsem se v Roxy zasnÄ›nÄ› pohupoval, vnĂmal tu hru svÄ›tel a kouĹ™ovĂ©ho oparu a nechal se unášet do dosud neprobádanĂ˝ch konÄŤin.
24. listopad letošnĂho roku byl v mĂ©m kalendáři oznaÄŤen ÄŤervenou tuĹľkou. Ne zrovna, Ĺľe bych musel v tĂ© Roxy na nich potĹ™etĂ nutnÄ› bĂ˝t, navĂc loĹská deska Sit Down And Listen To byla spĂše retrospektivnĂ, (i kdyĹľ s novĂ˝mi Ăşpravami) ale vidÄ›t a slyšet tyhle BelgiÄŤany se mi nakonec pĹ™eci jen zachtÄ›lo. JiĹľ dlouhatánskĂ˝ fialovĂ˝ luxusnĂ autobus s pĹ™ĂvÄ›sem tÄ›snÄ› pĹ™ed klubem naznaÄŤoval, Ĺľe jsme si datum ani mĂsto nespletli a jsme tu správnÄ›. Ve ÄŤtvrt na devÄ›t byly schody do klubu prázdnĂ©, bary takĹ™ka vymetenĂ© a vše pĹ™ipomĂnalo ÄŤasnou hodinu pĹ™Ăchodu na populárnĂ Free Mondays. Ovšem ouha – staÄŤil pohled z balkĂłnu smÄ›rem do sálu, aby ÄŤlovÄ›k zjistil, Ĺľe dorazil skoro jako poslednĂ. Parket byl totiĹľ zaplnÄ›n skoro do poslednĂho volnĂ©ho mĂsteÄŤka a ÄŤlovÄ›k se aĹľ zastydÄ›l za svĹŻj pozdnĂ pĹ™Ăchod (ještÄ›, Ĺľe vás vyhazovaÄŤi nezapĂšou do tĹ™Ădnice). Mimochodem – mám pocit, Ĺľe ten veÄŤer vydÄ›laly bary klubu opravdu minimálnÄ›. Ti návštÄ›vnĂci pĹ™išli kvĹŻli Hooverphonic, drĹľeli si zuby nehty svĂ© pozice a nehodlali o nÄ› v žádnĂ©m pĹ™ĂpadÄ› pĹ™ijĂt jen potupnĂ˝m doplĹovánĂm svĂ©ho pitnĂ©ho reĹľimu. :) Oni totiĹľ pĹ™išli za muzikou a zĹ™ejmÄ› jĂ hodlali i nÄ›co obÄ›tovat! JeštÄ› jednu vÄ›c však ÄŤlovÄ›k pĹ™i pohledu z balkĂłnu zaregistroval – pĂłdium bylo totiĹľ širšà neĹľ obvykle a to pĹ™ibliĹľnÄ› o dva metry. UĹľ to samo o sobÄ› slibovalo, Ĺľe se budou dĂt vÄ›ci velikĂ©, ba moĹľná pĹ™evelikĂ©. Sálem se zatĂm nesla pĹ™Ăjemná muzika z CDÄŤka a všichni s napÄ›tĂm oÄŤekávali startovnĂ vĂ˝stĹ™el. Snad jen chybou obsluhujĂcĂho jsme se doÄŤkali bÄ›hem ÄŤtvrthodinky hned dvakrát Wichovy verze skladby I´m (Not Really) Optimistic od EOST…
Samotná scĂ©na byla pro nás staršà pĹ™ekvapivÄ› pĹ™ipomĂnkou komunistickĂ˝ch sjezdĹŻ – to rudĂ© sukno aĹľ pĹ™Ăliš svádÄ›lo ke srovnánĂ s tĂm, co jsme mohli kdysi sledovat na svĂ˝ch barevnĂ˝ch televizorech. A kdyĹľ jsme u tÄ›ch barev, silnĂ© barevnĂ© paprsky se vzápÄ›tĂ postaraly o to, abychom na tuhle hrĹŻzostrašnou pĹ™edstavu naštÄ›stĂ zapomnÄ›li – takovĂ˝ svÄ›telnĂ˝ park ti soudruzi pĹ™eci jen tehdy nemÄ›li. :) Teprve aĹľ s pĹ™Ăchodem muzikantĹŻ ÄŤlovÄ›k zalapal po dechu. Ĺ˝e se jich zde nakonec “usalašĂ” devÄ›t, v to jsem nedoufal ani v tÄ›ch nejbláznivÄ›jšĂch snech. Zcela vpĹ™edu uprostĹ™ed vyuĹľila svĂ©ho ÄŤestnĂ©ho mĂsta zpÄ›vaÄŤka Geike v úžasnÄ› stĹ™iĹľenĂ˝ch šatech, po svĂ© pravici mÄ›la jako oporu kytaristu Raymonda Geertse, po svĂ© levici basáka a hlavu celĂ©ho projektu Alexe Calliera. Za nimi se zcela vlevo ÄŤinil klávesista, kterĂ˝ stĹ™Ădal hammondky s druhou klaviaturou. Vedle nÄ›ho uĹľ byl smyÄŤcovĂ˝ kvartet ÄŤĂtajĂcĂ jedno cello a troje housle, zcela vpravo mÄ›l svoji aparaturu rozloĹľenu bubenĂk, kterĂ˝ hbitÄ› mÄ›nil jedny paliÄŤky za druhĂ©. Lehce po pĹŻl devátĂ© (po velmi trapnĂ©m a zĹ™ejmÄ› opravdu nezbytnĂ©m reklamnĂm jinglu jednoho nejmenovanĂ©ho radia) se kapela dala v tomto sloĹľenĂ do dĂla a uĹľ ĂşvodnĂ intro Love Me To Death dávalo jasnĂ˝m signálem na vÄ›domĂ, Ĺľe tohle rozhodnÄ› nebude klasickĂ˝ koncert. Snad spĂše spoleÄŤnĂ© postánĂ (kdyĹľ ne posezenĂ) lidĂ, kteřà umĂ naslouchat a kteřà se chtÄ›jĂ nechat rozmazlovat u sbĂrky tĂłnĹŻ a kouzla lidskĂ©ho hlasu. Nebylo kam spÄ›chat, smyÄŤce mÄ›ly zelenou a na pohupovánĂ bylo ještÄ› dost ÄŤasu. ÄŚlovÄ›k jen zĂral na tÄ›ch devÄ›t lidĂ, kteřà byli tak dokonale sehráni, uĹľĂval si ÄŤarokrásnĂ©ho zvuku a takĂ© zjišťoval, Ĺľe dnes je to kupodivu bez odposlechĹŻ. Všem muzikantĹŻm vedly do ušà ty ÄŤernĂ© hadiÄŤky, kterĂ© pevnÄ› v otěžĂch svĂral zvukaĹ™ pĹ™Ămo na pĂłdiu.
Pozorovat štĂhlou Geike bylo uĹľ samo o sobÄ› zážitkem na celĂ˝ Ĺľivot. Jednotlivá slĹŻvka jĂ vypadávala z Ăşst, jako ty nejvybroušenÄ›jšà diamanty a ona si s nimi pĹ™itom jen tak lehce pohazovala. TakĂ© druhá One z pĹ™edloĹskĂ© desky Jackie Cane zĂskala ĂşplnÄ› jinĂ˝ rozmÄ›r – vše bylo tak úžasnÄ› zamilovanĂ©, tak nádhernÄ› mazlivĂ©, snad jen ty druhĂ© hlasy ÄŤlovÄ›k maliÄŤko postrádal, ale to uĹľ by se pořádajĂcĂ agentura asi nedoplatila a otázkou je, zda by se vĹŻbec nÄ›jakĂ˝ sbor do autobusu ještÄ› vmÄ›stnal. :) Znovu mÄ› potěšily skladby 2 Wicky, Barabas a ĂşvodnĂ Inhaler, kterĂ© pocházejĂ z jejich debutu, ovšem v tomto podánĂ jsme tak mohli ochutnat zajĂmavĂ© „remixy“ a zároveĹ opÄ›t vzpomĂnat na roky dávno minulĂ©. Kytarista mÄ›l svĂ©ho podavaÄŤe, kterĂ˝ pĹ™i kaĹľdĂ© dalšà pĂsniÄŤce pĹ™ispÄ›chal s novĂ˝m nástrojem, mÄ›li jsme moĹľnost ochutnat i kytaru havajskou (na nĂĹľ se hraje netradiÄŤnÄ› vsedÄ›) a v zásobnĂku viselo jako v šatnĂku nejmĂ©nÄ› osm naleštÄ›nĂ˝ch kouskĹŻ, pĹ™iÄŤemĹľ bych snad ani jednotlivĂ© ceny tÄ›chto dĂlek nechtÄ›l znát…
Zhruba v polovinÄ› koncertu (tedy to jsem si ještÄ› bláhovÄ› myslel, Ĺľe jde o polovinu) zaÄŤala muzika pomalu nabĂrat grády a skladby postavenĂ© na silnĂ˝ch melodiĂch interpretovala Geike stále bez jedinĂ© chybiÄŤky. V okamĹľiku, kdy jsem jĂ chtÄ›l zaÄŤĂt vyÄŤĂtat, Ĺľe koncert sice prima, ale Ĺľe by moĹľná neškodila nÄ›jaká komunikace s publikem, jak je tomu u popĂku zvykem, (teÄŹ ovšem bez urážky) natáhla mikrofon do sálu a lĂbivĂ˝ popÄ›vek: “pá, pá, pa, pá, pá!“ zvládlo praĹľskĂ© osazenstvo na vĂ˝bornou, nÄ›kolikrát a hlavnÄ› hodnÄ› hodnÄ› od srdce. KdyĹľ Geike vidÄ›la, jak moc to lidi v klubu bavĂ, dostali jsme všichni pĹ™ĂleĹľitost o deset minut pozdÄ›ji zopakovat jeden z refrĂ©nĹŻ! UĹľ tady by si ÄŤlovÄ›k Ĺ™ekl, Ĺľe tenhle koncert stál za to, v tÄ›chto mrazivĂ˝ch dnech zahřál lĂ©pe neĹľ kamĂnka ÄŤi svařák a Ĺľe to byl vlastnÄ› dobrĂ˝ nápad do tĂ© Roxy vyrazit, ale.. Ale pak se zaÄŤaly dĂt neuvěřitelnĂ© vÄ›ci! Bylo tĹ™i ÄŤtvrtÄ› na deset, následovala nepĹ™ekvapujĂcĂ pĹ™edstavovaÄŤka, i kdyĹľ ne ĂşplnÄ› všech ÄŤlenĹŻ (asi bych se bĂ˝t tÄ›mi nepĹ™edstavenĂ˝mi trochu urazil) a bylo jasnĂ©, Ĺľe si klasicky vytleskáme pĹ™Ădavek.
Vytleskáno - Hooverphonic se vracĂ, nasazujĂ dalšà a dalšà dosud neodehranĂ© trumfy, doÄŤkáváme se (dokonce) pro mÄ› v poslednĂ dobÄ› nejoblĂbenÄ›jšà The Last Thing I Need Is You a takĂ© Sometimes, o nĂĹľ jsem hodnÄ› stál. ÄŚas neĂşprosnÄ› běžà a pravidelnĂ©mu návštÄ›vnĂkĹŻ Roxy uĹľ je nad slunce jasnĂ©, Ĺľe se Ăşderem dvaadvacátĂ© hodiny ponořà bohuĹľel do ticha… Ovšem lid tleská a lid si takĂ© žádá dalšà nášup. SvÄ›tla zĹŻstávajĂ zhasnuta, bude pĹ™Ădavek, nebude? A je to tu! Jako by si snad všichni chtÄ›li uĹľĂt po tÄ›ch všech symfoniĂch, kdy by mohla i PraĹľská filharmonie závidÄ›t, koneÄŤnÄ› pořádnou jĂzdu, vrhajĂ se muzikanti do vĂru svĂ© vášnÄ›. Klávesákovy dlouhĂ© vlasy se mĂhajĂ vzduchem, jak do svĂ©ho nástroje Ĺ™eĹľe jako o Ĺľivot, takĂ© houslista je v extázi a vĹŻbec kaĹľdĂ˝ se vybiÄŤovává k tÄ›m nejvÄ›tšĂm vĂ˝konĹŻm.
22:10 – dĂky a nashle? V žádnĂ©m pĹ™ĂpadÄ›! JeštÄ›, ještÄ›! Znovu se BelgiÄŤanĂ© (v tu chvĂli vynášenĂ pĹ™Ămo do nebes) navracĂ, znovu svĂ© fanoušky oblaĹľujĂ zásobou nazkoušenĂ©ho materiálu. ÄŚlovÄ›ku bÄ›há mráz po zádech, kaĹľdĂ˝ má pĹ™itom pusu od ucha k uchu a roznášà absolutnÄ› nechemickĂ© ĂşsmÄ›vy na svĂ© spoluklubovnĂky a srdce všem vzrušenĂm bije jako zvon! Tak ještÄ› tĹ™i a mĹŻĹľeme pokraÄŤovat do VĂdnÄ›? Ani teÄŹ ne! JeštÄ›, ještÄ›, my chceme ještÄ›! NeuvěřitelnĂ© se stalo skuteÄŤnostĂ, pomalu jsem zaÄŤal pĹ™emýšlet, jestli je snad tuzemskĂ© publikum do tĂ© VĂdnÄ› na ÄŤtvrteÄŤnĂ koncert neponese nakonec na rukou. :) Jako odmÄ›nu za ty obrovskĂ© ovace dostalo pár vyvolenĂ˝ch od bubenĂka paliÄŤky. SeÄŤteno, podtrĹľeno - do pĹŻl jedenáctĂ©! To uĹľ si žádá zápis do knihy rekordĹŻ, kterou by snad jednou klub Roxy mohl vydat kniĹľnÄ›!
Je ÄŤtvrtek 25. listopadu nÄ›co kolem pĹŻlnoci, já pĂšu tenhle report, k tomu mi hraje Jackie Cane a hlavou se mi honĂ strašnÄ› moc myšlenek. HudebnĂ ankety jsou za dveĹ™mi a já mÄ›l doteÄŹ jasno – koncertem roku bylo pro mÄ› nedávnĂ© vystoupenĂ Tatabojs, kapely z Hanspaulky, kteřà pĹ™edvedli dokonalou a nápaditou a zcela originálnĂ show v T-Mobile ArĂ©nÄ›. Ovšem co teÄŹ? Byl tohle lepšĂ, nebo horšà koncert? Kde je to měřĂtko? Jedno vĂm urÄŤitÄ› - tohle byla poctivá muzika, zahraná naĹľivo a od srdce, muzika, která v tÄ›chto nevlĂdnĂ˝ch dnech umà úžasnÄ› pohladit a dává smÄ›le zapomenout na všechno špatnĂ© a ošklivĂ©. Mám uĹľ jen jednu otázku na srdci. Kdy si budeme moci tenhle vánoÄŤnĂ dárek, nadÄ›lenĂ˝ a rozbalenĂ˝ pĹ™esnÄ› s mÄ›sĂÄŤnĂm pĹ™edstihem, zopakovat (Davide)?