REPORT
Report z koncertu Nine Inch Nails od Myclicka
Velmi bohatý na hudební události byl uplynulý týden... Černá díra zůstala po králi popu, černo bylo v O2 Areně, zčernal i stadion Slavie. Za depešáka se nepovažuji, s hřebíky si hraji odmalička a po koncertu v roce 2007 mi bylo jasné, že Nine Inch Nails nevidím naposledy. Málem se tak stalo, ale spoluhráči Trenta Reznora dostali padáka, on po letech hvízdl na kytaristu Robina Fincka, přesvědčil bývalého bicáka Lostprophets i basáka Justina Meldal-Johnsena a vyrazili do světa. Výsledek? Naostřená, oslepující a uřvaná show, při níž hřebíky pod kůži i do uší proniknou velmi snadno a nemusí být ani devět palců dlouhé...
Nejdřív Eden, pak O2 Arena, příště snad celý fesťák s NIN?
Jenom po očku jsem v tom vagónu metra pár minut před osmou pozoroval své spolucestující, kteří na každé zastávce s tupým výrazem ve tváři přistoupili. Málo černé, až příliš barviček - ti za kulturou rozhodně nesměřují, ti se po náročné práci těší, až se zase hezky rozvalí před telku na kanape. Nevzali si snad organizátoři tentokrát do rukou až příliš velké sousto? Nebude snažení nového kvarteta přihlížet jen hrstka věrných na ochozech i přesto, že umělé snížení (respektive promotérskou hantýrkou omezení) kapacity bylo dopředu přislíbeno? Tak ne, to jen špatný vagónek jsem si pro své putování tím dlouhým a symbolicky černým tunelem vybral... Na stanici Českomoravská černočerná armáda okamžitě zaplnila nástupiště a papírovou ceduli s výmluvným nápisem "Koupím lístek!" teď ve vzduchu držel jeden z ní. Uspěl okamžitě! Nakonec tedy až taková návštěvnost? Takže příště už také na Slávii? Mumraj před tím kulatým monstrem byl pracovníky ochranky koordinován ještě před vstupem do jednotlivých bran. Nejprve mezi dvě natažené pásky doleva, pak pro změnu doprava, potom zase doleva a tak pořád dokola a až po pěti minutách absolvování téhle disciplíny počkat na pokyn. Teprve pak do košíčku odložit veškeré kovy z kapes a nechat se naskenovat...
Předloni živák skutečný, letos jen uřvaný chlapík s mašinkami.
Teď už jen podle tří čísel na lístku najít tu správnou kóji, tu správnou řadu a to jediné možné sedátko. Vlastně ne, ještě ne - ještě půl litru akční coly do ruky! 45 je moc, třicet tak akorát. Jen člověk vystrčil hlavu na ochoz tribuny, málem mu byla tou tlakovou vlnou od krku utržena. Předloni dostali privilegium předskokana svorně čtyři muzikanti formace The Dandy Warhols, letos se štěstí usmálo na pouze jednočlenný projekt Alec Empire. I když... Alex sám teď velmi rozezlen balancoval na hraně pódia, s mikrofonem v ruce běhal tam a zase zpátky, v jednom okamžiku z té dvoumetrové výšky seskočil přímo před fanoušky do území nikoho, aby si odvážně s těmi nejbližšími stiskl ruku a právě k ruce to někoho chtělo. Někoho, kdo mu bude při tomhle dobrovolném tělocviku alespoň mačkat čudlíky s další povalující se písničkou na disku, jemně ji efektovat a tvářit se přitom důležitě. Na koho jiného se asi tak mohl spolehnout, než na svou kámošku z Atari Teenage Riot? Právě Nic Endo mu ve vypjatých momentech teď v refrénech ještě dělala křoví, přesto i takhle ve dvou působili na tom obrovském pódiu s komínkem pár mašinek k dispozici jako ztracenci. Ještě štěstí, že podstatnou část z něho zabíralo obrovské množství kovových ramp s reflektory – to zas bude účet za elektriku! :)
Pro Carl Craiga? Ne, pro Carl Craga!
Elektronická smršť všech zvuků a pazvuků a tříštících se efektů byla podkopávána opravdu vehementním bicím diktátem, Alex z plna hrdla hulákal na obě strany a svému zbrusu novému EP Shivers tu nemohl dělat lepší reklamu. V působivé Control Drug nejprve smířlivým tónem několikrát nabádal k polykání té zázračné pilulky, pak jako by chtěl na plné pecky ukázat, jakou reakci ten prášek v jeho těle vyvolal, dal se do divokého běsnění a málem si nadobro vyřval hlasivky. Takoví Prodigy jsou proti téhle muzice velmi slabým čajíčkem a zřejmě ne nadarmo Alex svůj label před časem pojmenoval jako Digital Hardcore Recordings. :) Přestože o silné nosné, ba téměř až fanfárovité, melodie není v jeho tvorbě nouze, jak jsme se ostatně mohli na vlastní uši přesvědčit i díky The Ride či pěkně rozpustilé New Man, rád ukazuje také svou hrubou tvář. To si do mixážního pultu bez ladu s skladu natahá vše, co mu přijde pod ruce a dokud se agrese a hluk nedostanou do bodu varu, výsledek ven prostě nepustí. Konkrétně Revolution Action tu svou silou málem vytrhala sedačky z řady a kdo si uši ucpal špunty, ten rozhodně neprohloupil! Jednu ze skladeb věnoval dalšímu ze členů ATR Carlu Cragovi a přestože byl jen takhle maličký, pozornost si dokázal vyřvat a půdu pro hlavní hvězdu večera vhodně nakypřit. Škoda jen, že na něho nemohli navázat okamžitě - od půl deváté, kdy Alex s Nic zmizeli s máváním do zákulisí a ostrá světla teď rozpalující se návštěvníky vyhnala zpátky do chodeb, se na pódiu začalo s přestavbou.
"Nalaď to, máš na to pět minut..."
Dobrou půlhodinku se tu dolaďovaly poslední drobnosti, aby vše proběhlo bez zádrhelů, pak i ten poslední z techniků konečně z pódia zmizel a nastala dramatická pauza, při níž se plocha dole zaplnila do úplně posledního místečka, zatímco ochozy zůstávaly prořídlé... Ještě pět minut, světla potemněla a máme je tu znovu, respektive jeho a trio, na které se v rámci letošního turné spoléhá. Robin Finck se svou dlouhokrkou krasavicí tedy co nejvíce doprava, Justin Meldal-Johnsen zcela vlevo, bicí i synťáky bude mít teď tam vzadu pod palci mladý bicák Ilan Rubin. Už teď v úvodu dokázal, že je nejen velmi přesný, ale má v pažích tolik síly, že si mikrofony poslal k zemi, naštěstí tu byla spousta ochotných pomocníků kolem. A dva dole v "garáži" ladili po celý koncert vše strunné, co se k nim s pětiminutovými intervaly dostávalo – zas a znovu. Jejich frontman, který ani po těch dvou letech charisma prostě nedokázal ztratit, do řevu všech, co tu na ně čekali a s prvními vybrnkávanými tóny kytar, přistoupil k mikrofonu a to Somewhat Damaged vše odstartovala. Už u čtvrté March Of The Pigs, v níž tak procítěně tu nečekaně uvolněnou frázi "Now doesn't it make you feel better?" ještě více protáhl, vám to došlo.